Obsah této stránky je plně přístupný jakýmkoli prohlížečem. Nejlépe však vypadá v prohlížeči respektujícím platné standardy HTML a CSS. Váš prohlížeč tyto standardy nerespektuje a proto vám doporučujeme jeho upgrade.

TJ SZTM ROB Liberec Radioklub OK1KLC: OK1JBX, OK1FJX, OK1FTI, OK1NAT, exOK1VHS, OK1UKD

Blog

Zde naleznete postřehy ze sportovního dění:


2017

 

ME Litva 2017 - Druskininkai

Lázeňské město na jihu Litvy v blízkosti hranic s Běloruskem. Všude kolem velké nádherné čisté lesy s ohromným množstvím hub, jezera a široké řeky. Vše v písečném podloží. Místo našeho pobytu bylo zřejmě za bolševika prominentním územím a je i s přilehlými parky oddělené od města plotem. Lázeňských hostů všude plno, naneštěstí pomíchaných při našem ubytování mezi námi, což vedlo samozřejmě k občasným večerním konfliktům, včetně přivolání ochranky proti nám. Hotel je nedávno zrekonstruovaný, avšak někde přesto zůstal šlendrián z doby bolševika. Kupříkladu jít rychle po schodech především směrem dolů bylo velmi riskantní, jelikož každý schod byl jinak vysoký a samozřejmě i jinak dlouhý. Musím uznat, že u nás bylo v té samé době tohle zrealizovat naprosto nemyslitelné. Odlévané betony, které nebyly při rekonstrukci znova začištěny, se již začínají drolit a také některé oplechování či kachličkové obklady fasády nepůsobily nejpevněji. Vnitřní vybavení hotelu však je perfektní s moderními doplňky, včetně funkční a i rychlé wifi. Na jídlo jsme chodili venkem do jídelny z druhé strany objektu. Strava dobrá, hodně různých druhů bramborových knedlíků plněných masem, tvarohem či zeleninou. Bramborové knedlíky byly buď malé, nebo větší, případně ve tvaru veky nakrájené na plátky. Maso především vepřové doplněné zeleninou, ale bylo i kuřecí. Hovězího masa bylo méně. Čekali jsme více ryb, ale ty byly především po ránu jako matesy, a to jsem si netroufl, večer jen jednou šproty, ale často podkovy pravděpodobně z makrely s omáčkou. Hodně zeleniny v nejrůznějších salátech a kombinacích, také nejrůznější sladké moučníky, kompoty i amarouny (žluté nebo červené želé), ale to jsem neochutnával. Myslím, že bych si tam na stravu snadno zvykl. V blízkém okolí několik zmodernizovaných bazénů, se saunami, s vířivkami nejrůznějšího druhu a provedení kde si našinec mohl vybrat, zdali si nechá probublávat záda či nohy. Ručníky při příchodu samozřejmostí a uzamykatelné skřínky na éčko či naší pětikorunu. Otevřeno samozřejmě do 22hod, což bylo vzhledem k našemu nabitému programu velmi příjemné.

Foxoring aneb jak jsem se styděl.

Začalo to hned ráno, pozdním odchodem na snídani a po návratu blbým nápadem přesunout hodinky o hodinu dopředu. Jak to mohlo dopadnout jinak než, že hodinky zhasly úplně a mně došlo, že jsem zapomněl doma náhradní. Dle pokynů, že autobus na start jezdí na pendl mezi 8:45 až 9:50 na start jsme se s Toníkem vydali na autobus v 9:30 a k našemu překvapení se žádný nekonal. V tu chvíli mě napadla asociace s r 1996 v Úpici. Telefonování bylo marné. Dozvěděli jsme se z okolí, že na ksichtoknize bylo přece vše napsáno a mimo jiné, že autobusy jedou pouze 2, a to v 8:45 a 9:15. My pologramotové a truhlíci jsme byli tedy v háji. Kde je start, jsme nevěděli. Dokonce přijel ještě jeden bus s časem odjezdu v 10:10, ale pro návštěvníky do cíle. No, pomohli dobří lidé, kteří nás dovezli pomocí navigace ve foťáku na start, když jsme nejprve z řidiče autobusu vymámili, kde ten start vlastně je. Pak už to šlo rychle. Z přípravného startu se šlo (ostatní běželi) cca 500m na ostrý start, před kterým jsem zachraňoval svým hulákáním skupinku, která zapomněla ke startu odbočit a plynule běžela dále kamsi kolem rybníka. Tak jsem předchozí dobrý skutek opětoval. Po ostrém startu se šlo do stanu pro mapu, kde nás z nepochopitelných důvodů ještě dvě minuty zdrželi, ačkoliv nám běžel čas. Pak jsem se dozvěděl, že někomu to provedli a někomu občas ne. Po startu šel koridor hned doleva do hustníku s pavučinami až k lampionu, kde byl mapový start. Šel jsem tam ze startovní šestičlenné skupiny jako jediný a nikdo to neřešil. První kontrola dobrý a druhá na azimut a problém, který jsem ještě s malým zaběhnutím snadno vyřešil. Samozřejmě jsem je dříve viděl, než slyšel. Zato třetí, to už byla dokonalá haluz. Po cca skoro 40 minutách, když mezitím začalo slušně pršet, jsem zjistil já a dalších cca 10 závodníků, že kolečko je úplně jinde a slyšitelnost asi na 20 metrů a došlo mně, že to zase nebude Foxáč, nýbrž OB. A další postup mně dal vyjma předposlední kontroly za pravdu. Nejprve jsem to musel nalézt, a pak to šlo i naladit, ale v tom dešti samozřejmě slyšitelnost klesla na polovinu. Neustále jsem hledal dle mapy postupové průseky, které se samozřejmě nekonaly, protože sice byla v mapě černá tenká šrafovaná čára a i pokaždé jinak, ale byly to severojižní čáry. To mně došlo samozřejmě až v cíli. Sice jsem neměl hodinky, ale bylo jasné, že přetahuji, a tak holt 20 min po limitě a ve výsledovce nepochopitelně „esa“. V cíli jsem viděl Janka, který nestartoval, tak jsem mu vynadal, jak mohl vědět, že to bude taková haluz, ale on odvětil, že to bylo přece jasné předem a Miťko jen přikyvoval. Příště takovýto závod po třetí kontrole balím, než se tam někde trápit. Asi by to sedělo dobře našemu Pepovi, který se do nominace nevešel, ale fakt je, že se s podrostem či malými hustníky tady zásadně nekreslí a občas cesta navíc, a také tenoučká cesta v mapě měla často šířku 3 až 4metry a byla zoraná proti požárům, takže se po ní nedalo běžet. Tonda tam nechal 10,56km a Viktor s podobným osudem 12,5km a já asi ještě o něco víc, tak to bude zítra asi dost bolet. Už jen dodám, že Tomáš byl desátý. Pár medailí pro Česko bylo sice také, zatím bez zlaté, ale ty se také počítají. Na vyhlášení trapas, protože byl uznán protest domácího závodníka na ty dvě minuty na startu, a tak ho vyhlásili na zdvojeném třetím místě. Podobné aktivity uvidíme ještě vícekrát.

Sprint

Naše smolná dvojice s Toníkem pokračovala ve sbírání smolných okamžiků. Tentokráte se šlo na start hromadně, avšak v třetině cesty si vzpomněl Toník, že má s sebou boty s hřeby, které byly velmi přísně zakázány. Musel se tedy vrátit a já čekal v půlce cesty, abych ho pak odnavigoval na start. Dorazili jsme, když končila odevzdávka přijímačů našeho mančaftu, tak jsme raději ihned přispěchali k odevzdávce, abychom byli s obliga. Start pak probíhal vcelku normálně a pořadatelé skoro zvládali, jen občas jim někdo utekl předčasně. Když jsem startoval já, tak utekla jedna část na přípravné pípnutí 10s před startem. To nic, pak jsem se vydal i já. Změřil jsem si postupně všechny kontroly a vydal se doleva, octnul jsem se na cestě pár desítek metrů pod čtyřkou, kde mně došlo, že ji vynechávám. Pak už jen zorané pořadí se začátkem na 2 a pak 5, 3 a 1. Výhodou bylo, že jsem od jedničky viděl lampion divácké kontroly, a mohl jsem zaměřovat druhé kolo. Po divácké jsem se vydal na jedničku, kam jsem dorazil s davem v zádech. Mávnu tím novým čipem a nic. Nerozsvítilo se to a ani nepíplo. Zopakuji svůj počin ještě několikrát spolu s vodopádem nadávek. Pak jsem strhnul čip se zápěstí a zkusil ho narvat klasicky do díry, kde konečně pípnul. Samozřejmě jsem překážel dorážejícímu houfu a zdržoval sebe a ostatní. Vzal jsem to spodem na cestu přes hustník směrem ke dvojce, kde se situace s čipem opakovala. Pak k trojce, kde už jsem s tím čipem razil jako normálně a stejně tak u čtyřky a pak na majáku a v cíli. Zdržovalo to, ale nebylo vyhnutí. V cíli jsme se dozvěděl, že stejné potíže měli z našeho týmu ještě Blanka a Kuba, kteří byli na medailových pozicích, ale i v jiných týmech. Více jak dvě hodiny po ukončení jsme nevěděli, jestli naše časy vůbec vygenerují či nikoliv. Na vyhlášení pak nastal zmatek, že v M20 upravili Kubovi čas, že byl stejný s Tomášem z Brna a tedy byli dva na druhém místě. Nu a tedy pak vyhlásili ještě čtvrtého, kterého postavili na třetí pozici. Prostě fraška. Náš Liberecký Tomáš udělal radost svým čtvrtým místem. Hlavně, že jsme mohli mnohokrát použít větu: „Pane učiteli, zazpíváme si“, a to při zpěvu naší hymny a několikrát i slovenské, přičemž ruskou hráli pouze 2x.

Náš 2m a ostatní 80m

Velmi chladné ráno s pouhými 6°C. Autobusy měly odjíždět všechny najednou v 8:20. Byli jsme přesně na místě a Tonda zjistil, že zapomněl běhací kalhoty. Riskl se vrátit správně, neboť autobusy přijely až v 8:35. Na startu se postavil pro náš tým stan. Ve stanu bylo přece jen o trochu lépe, a tedy i příjemnější čekání na start. Příznivé bylo zjištění, že se běží s vlastními čipy, a odpadne problém z předchozího dne. Po startu jsem si zaměřil své čtyři kontroly a vybral jsem si jako první jedničku. Doběhl jsem ke kopci, v jehož blízkosti jsem očekával kontrolu, avšak z jeho temene mě další relace vrátila přes údolí zpět, a tak to šlo dokola. Pak jsem ji konečně našel, protože byla za kopcem dole ve svahu. Anténa klasické koště, které obepínalo silný kmen stromu. Pak jsem se vydal po cestě na 3, kterou jsem přeběhl na další kopec, odkud však byla vidět. Byla vzdušnou čarou cca 400m a byl jsem tam za 8min, včetně přeběhnutí. Pak dvojka. Zase temeno kopce, za jehož protáhlým koncem byla dole ve svahu u kmene stromu. Samozřejmě to hodilo přes rybník, kde mě to řádně povodilo celkem 42 min. Bylo definitivně po nadějích. Pak čtyřka v hustníku a přímá cesta k cíli a problém prolézt z ní posledních 30metrů k majáku přes popadané stromy. Výsledek s hořkostí na předposledním místě. Náš Tomáš byl alespoň šestý a získal stříbrnou medaili za družstva. Na vyhlášení zase malér u vyhlašování D60, kde byla jen dvě družstva a tak vyhlásili ještě třetí jednočlenné družstvo.

Výlet

Na ten jsme jeli jen tři, a to nejprve na hrad Trakai, který stál za to, navíc bylo konečně teplo a svítilo slunce. Hrad je na ostrově a přístup je přes dva mosty a jeden ostrov. Krásná cihlová stavba s prvky severoněmecké gotiky. V hradě je několik výstav, včetně nalezených pokladů z okolí a v každé významnější místnosti je i rozsáhlý popis v češtině. Pak jsme ještě zajeli do hlavního města Vilniusu, kde jsme si prohlédli zbytky Gerasimova hradu s nádherným výhledem na město i s novým centrem s výškovými budovami. Poté jsme se vydali přes park ke katedrále sv. Anny a ke klášteru bernardinů. Přidali jsme ještě toulání starými uličkami s prodejci jantarů všeho druhu.

Naše 80m a u ostatních 2m

Na start autobusy v jednotný čas, kam jsme se sotva vešli. Pěšky na start něco přes km. Stan se opět postavil, ale teplota již nebyla tak kritická a čekání se dalo dobře přečkat. Po startu jsem zaměřil své kontroly a udělal zákresy. Trošku udělali pořadatelé fintu, že stáhli výkon dvojky, která byla hned za kolečkem a pětka naopak byla velmi silná a dál. Nechal jsem se nachytat a šel přes pětku a čtyřku a vracel jsem se pro dvojku. Nakonec jsem podběhl trojku, u které jsem ztratil zbytečně relaci a vracel se zpět do místa, kolem kterého jsem už běžel. Na závěr byl slibován doběh na stadionu cca 260m, jenomže tam toho byla tak stovka a tak jsem se zbytečně šetřil. Náš Tomáš byl čtvrtý a pomohl k získání zlaté medaile v týmech. Poslední vyhlašování již bylo bez problémů a pořadatelé byli odměněni dlouhým potleskem ve stoje. Naše bilance byla 55 medailí, z toho 20 zlatých. Konec pokazil svým vystupováním jen jeden zástupce našeho týmu svým bujarým oslavováním prvního místa v týmech.

Návrat

Nejprve o hodinu zpožděný odjezd ne naší vinou. Jeli jsme pohromadě ve třech autech stejnou cestou, avšak za dne. Část silnice před Varšavou se rozšiřuje za provozu na dálnici a hlavně po stranách cyklostezky, ať funkční nebo ve výstavbě po celé délce. Na příjezdu do Varšavy zpoždění na semaforech asi 30 minut a pak snadný průjezd, tentokráte po dálnici do Lodže, kterou jsme při cestě tam netrefili. Obdivovali jsme protihlukové stěny na parkovištích a hlavně velikost těchto parkovišť. Dále do Vratislavi pokračovaly po stranách dálnice cyklostezky se štěrkovým povrchem a s širokými podchody pro zvěř většinou souběžně s potokem. Déšť nás chytil až před Klodskem a pak už zbytek cesty pršelo.

 

2016

 

Skiliška 2016

Vstával jsem za tmy a za tmy jsem i vycházel, jak to k tomuto ročnímu období patřívá. Nastartování připravených vysílačů, vložení do izolačních krabic, patent Made in Hroch z doby před více jak 20 lety. Vzpomenuli, že při první oficiální Skilišce v r 1990 v Kořenově – Příchovicích se dovnitř velkých krabic vysílačů dával topný odpor s plochou baterkou, aby vysílač od mrazu nezdechnul, tenkrát se to stejně jednomu povedlo, avšak vítěz ho stejně našel. Při nakládání techniky jsem nabral zpoždění.

Trať jsem již den předen přesunul do oblasti Maliníku a Černé Nisy vzhledem k tání, ke kterému v týdnu došlo. Den předem jsem si domluvil parkování na novém parkovišti na začátku Vládní cesty, avšak když jsem tam ráno přijel, tak parkoviště bylo zavřené, musel jsem se tedy vrátit na Maliník. Nachystal jsem si techniku a lyže, když jsem si chtěl navlíknout rukavice, tak jsem je nenašel. Projel jsem celé auto a ruksaky, avšak marně. Teplota těsně pod nulou a navíc foukal pěkně nepříjemný studený vítr. Tak asi s půlhodinovým zpožděním jsem vyšel a litoval ruce, které trpěly. Postavil jsem první kontrolu č.1 a zjistil jsem, že jsem navíc zapomněl lampiony. Holt stárnu a lepší už to nebude, mazal jsem zpátky k autu. Doplnil jsem lampiony a šle tentokráte po kanálu, kde byl na 500 metrech sníh již odtátý, čímž jsem se opět zdržel. Postavil jsem TX3 na cestě do Rudolfova a vystoupal jsem k cestě k hrázi přejít a postavit TX2. Cesta k hrázi byla ledovatá a podle informace lidí jdoucích proti pro běžky neprůchozí. TX2 jsem postavil u té odbočky a pokračoval dál do sedla Závory. Zde jsem na úplném kraji mapy postavil TX5. Kdyby byl čas, tak by poslední kontrola byla jinde, takhle jsem ji měl vymyšlenou v zatáčce na Vládní cestě. Jenomže zrovna v tom místě zastavila skupina lidí a nechtěla se hnout. Nezbylo než se posunout ke křižovatce konce kanálu a cesty k přehradě, kde jsem postavil TX4. Vzhledem k tomu, že je to hodně frekventované místo, tak jsem lampion schoval za kámen. Ještě jsem doplnil lampion u TX1 a pokračoval na Maliník.

Jelikož jsem nějak špatně pochytil informace po telefonu, tak jsem obcházel parkoviště na Maliníku a marně sháněl ostatní. Po telefonickém dotazu jsem se dozvěděl, že jsou dole u Vládní, jak jsem původně avízoval. Nezbylo než sbalit všechny propriety a mazat dolů. Díky tomu se start prvního zpozdil o 25 minut. Povedlo se všechny odstartovat a přesunout se na Maliník, kde byl naplánovaný cíl, a instalovat maják. Doufal jsem, že nyní bude alespoň dvě hodiny klid. Mýlil jsem se, po hodině a kousek od startu posledního dorazil nejprve Tomáš a pak Radek, který běžel s doprovodem vlastního otce. Radek přece jen těsně porazil Tomáše a zopakoval vítězství z loňského roku. Pod 100 minut se ještě dostal jediný běžec Standa a také Bětka ze Skalice. Těsně nad 100 minut byl Hroch a Hanes a pak Vosma a další. Usadili jsme se v bufetu na Maliníku, kde bylo teplo a dobře a po návratu posledního závodníka jsem byl povděčen vítězům, že se odebrali ještě jednou na trať a posbírali postavené vysílače.


 

2015

14.-17.11. Broumov open č.17

Z Liberce jsme vyjížděli ráno za krásného azurového počasí pouze 4. Ivánek a Jarin zklamali, avšak přidal se Lucien, aby zajistil poprvé mezinárodní účast. V Turnově jsme měli přibrat Míru Vosmu. Před pekárnou tradičně nebyl. Otočili jsme se autem, že pojedeme k němu domů a hned na kruháku, kde se tam odbočuje, jsme dávali přednost taxíku, ve kterém Míra byl. Dojeli jsme za ním k němu před dům. Zde si Míra doběhl domů pro tašku, přisedl k nám a usnul spánkem spravedlivých. Vzbudil se až v Trutnově, kde se rozhodl sháněl bankomat, aby doplnil obsah portmonky, jelikož v příštích hodinách to již nebude možné.

Dojeli jsme na tradiční místo prezentace do pivovaru Olivětín. Avšak vloudila se chybička a plánovaná exkurze se nemohla uskutečnit, jelikož bylo všude zavřeno vyjma obchůdku. Zapomnělo se předjednat a objednat. Inu v obchůdku jsme odzkoušeli medový nápoj, višeň, vánoční speciál. Postupně se sjeli všichni účastníci a zapojili se do ochutnávky ve stoje. Mladším ročníkům udělal především radost produkt se zeleným zahuštěním, avšak nám udělal na závěr radost zase meďák. Lucien se naštěstí zavčasu nechal zvolit za otloukánka a doprava do penzionu a na start byla zajištěna. Nezvykle brzo jsme se ocitli v místě startu a byl i postaven dvoumetr.

První startoval za krásného počasí již ve 12:20. Já jsem startoval až ve 12:40 a stále bylo krásně. První kontrolu 2 jsem zvládnul rychle. Za to na další 3 jsem se nechal za buzerem odtáhnout dolů, kde samozřejmě nebyla. Za to se zhoršilo počasí a začalo pršet. Přepřáhnul jsem na jedničku a i tu jsem minul o relaci a vracel se. Pak jsem se vydal na tu nešťastnou trojku, která byla samozřejmě úplně jinde.To už pršelo dost vydatně a já netušil, že bude hůř. Při boji o pětku nedaleko hranic začal padat sníh s kroupami a dost to do zad bolelo, že se po cestě nedalo jít. Následoval návrat na technickou kontrolu a opět nahoru pro čtyřku, která byla zase o kus více vpravo, než to tam měřilo a pak návrat do cíle. Byl jsem rád, že to mám za sebou a všechny kontroly všichni neměli. Část účastníků protestovala proti dvoumetru, že už nikdy více. Při přípravě večerního vyhlášení se však poškodilo putovní žluté tričko-svetr pro vítěze. Pak se přeměřil Rosťův handicap a proběhlo hlavní vyhlášení.

Kromě menšího nočního extempore s hlasitým spánkem některých jedinců se druhý den chystal foxoring. Od rána sice drobně pršelo a bylo tak vlezlo, že někteří potenciální závodníci házeli ručník do rohu, že tohle nejdou. V okamžiku startu se počasí neumodřilo, ba naopak tu vodu začalo chrstat až neúměrně. Co bychom občas v létě při zalévání zahrádky za to dali. Začalo se startovat z chodby. Naštěstí jsem nešel mezi prvními. Zdržel jsem se hned u první kontroly, kterou jsem hledal na dně údolí a byla výše a naladit šla až na třicet metrů. Při ražení mě viděl Michal, který startoval po mně, a to jsem netušil, že se uvidíme ještě vícekrát. Na další kontrolu nahoře jsem šel na direkt a Michal to obíhal. Ta už byla slyšet na větší vzdálenost a potkal jsem se nejen s Michalem, ale i dalšími závodníky, včetně Luciena. Na další kontrolu (trojku) vedla přímá cesta a kolečko bylo napravo od cesty. Samozřejmě byla vlevo od cesty a už nešla. Našel jí Michal a a já jsem byl naštěstí blízko. Ti co byli dále jako například Lucien už měli smůlu. Michal zmizel v dáli a z prořídlého davu jsme zbyli dva - já a Martina - a pokračovali k dvojce. Opět nešla a tak nás trochu povodila po okolí. V těsné blízkosti, když jsem razil, tak jsem ji i zaslechl jakoby z velké vzdálenosti. Pokračovali jsme dolů na poslední, kde byl i Michal, Jindra a další. Někteří to tam i vzdali, protože opět nebyla slyšet. Dole pod cestou jsem ji našel a po mně i ostatní. Pak už rychle zpět a hlavně neupadnout. Poslední závod roku za námi.  

 

10.10. Pohár Doubravky

Za ranního kuropění - tedy časně ráno – již v deset hodin jsme odjížděli z Liberce směr Doubravka na zřejmě letos poslední dvojkový závod spojený s oslavou mého nedávného jubilea. Start prvního ve 13 hodin se stihl a i na nějaké to pivo před startem došlo. Odmítl pít jen Pavel s tím, že musí ještě někam jet.

Startoval jsem jako poslední ve 13:50. Sice jsem si to nahoře rozměřil, přičemž se mi ta pětka zdála obzvlášť slabá, ale to se přece stává. Minul jsem čtyřku o dvacet metrů, abych se na ni po trojce nahoru opět vracel a kde jsem při ražení potkal našeho Honzu, který šel již do cíle. Já se pochlubil, že mně chybí ještě tři. Stroze zkonstatoval, tak to ti vůbec nezávidím. Přeběhnul jsem jedničku, na kterou jsem se musel vrátit, a pak měřil pětku, která byla již o něco slabší, a usoudil jsem, že je někde za Písečákem. A nebyla. Od hvězdárny to ukázalo zpět. Tak jsem prolezl okolí o kopec zpět. Byla opět relace a zase to měřilo zpátky do lesa, kde mi to předtím měřilo obráceně. Zřejmě jsem si špatně zkontroloval předozadní poměr, pomyslel jsem si a znovu pročesával kraj lesa. Marnost nad marnost. Můj slovník již dávno zrovna moc vybraný nebyl a opět propadl do bahna, tak jak se mluvilo do konce 18 století. Viděl jsem na cestě opět chodit Pavla a dospěl jsem k názoru, že už se tam trápím tak dlouho, že to zřejmě už sbírá. Vlítl jsem při další relaci do jednoho zákoutí s roštím vlevo od cesty, abych zase zjistil, že tudy cesta nevede, avšak při vycházení zpátky na cestu jsem si lépe všiml Pavla ze zadu a vzápětí zjistil, že má na zádech pověšený lampion. Bezelstně jsem se zeptal "Ty už to sbíráš, co!", jelikož jsem se domníval, že tam musím být hrozně dlouho. Pavel se na mě podíval, přistoupil ke mně, poklepal mně na rameno a řekl "no nebudu tě už déle trápit, já jsem totiž pohyblivá kontrola". Teprve teď mi to došlo, že tomu tak je a že jsem si ho sice už párkrát všimnul, několikrát i míjel a záměrně se i vyhýbal, ale absolutně mně nesepnulo.

Dal jsem si do souvislosti vše, včetně Pavlovo odmítnutí pití piva na úvod. Tak jsem se jenom pro sebe smál a vracel se přes dvojku na hrad s úsměvem. Byla to moje naivita a totální hloupost. Tam samozřejmě o všem věděli a dozvěděl jsem se, že to i dlouho připravovali a navíc měli přehled a přímý přenos vždy, když jsem prošel marně okolo, a bavili se na můj účet. Též moje věta "Ty už to sbíráš?" se určitě stane památnou a přidá se do slovníku letošních nejlepších výroků při závodech. Byl to dárek k narozeninám, a tak jsem to bral, že se hlavně všichni dobře bavili, i když na můj účet.

Útěchou bylo, že pak dorazili ještě někteří jedinci, kteří startovali přede mnou a dokonce tuto osudnou kontrolu vynechávali. Na první místo jako před deseti lety při obdobné oslavě to sice nedalo, ale i to třetí bylo útěchou za prožitá příkoří.

Závěrečný orienťák po hradě podle mapy z přelomu 16. a 17. století, kdy Doubravka byla barokní pevností, jsem stíhal před limitem za mohutného fandění všech přihlížejících.

Ještě jednou díky všem.

 

18.-20.9. M ČR Úštěk

Po půlročních peripetiích to konečně vypuklo - M ČR odstartovalo a já jako částečně nezúčastněná osoba jsem se staral o techniku a vedl dispečink.

Proto jsem slyšel, jak při sobotním závodě zazněla nejkrásnější hláška od obsluhy: "Před hodinou tady byla Alenka a už je tu zas".

V neděli byl zaznamenán výrok závodníka v lese při komunikaci s obsluhou. Závodník "Máš papír?" Obsluha bezelstně podává papír, na který si píše kontrolní průběhy závodníků. Závodník "Ten jsem nemyslel", načež obsluha podá smotek, který má připraven pro případ vlastní nouze, a závodník se odplíží v posledním tažení do nejbližšího houští. Po chvíli závodník, který již opouští houští pronese: "Lituji, ale nic nezbylo" a obsluha posmutněla.

 

17.-22.8. ME Mariánské Lázně

Vrcholná akce v ROB bývá v Česku tak jednou za deset let. Letos to padlo na Mariánské Lázně a běhání v blízkosti hraničních hvozdů. Z toho vyplynula čtvrteční situace před startem.

Na start za Tachov vezlo závodníky pět autobusů plus několik doprovodných vozidel. Tato kolona se proplétala malinkatými vesničkami, kde způsobovala značný rozruch. Poté co jsme dojeli na start, usadili se ve velkém hangáru a oblékli na sebe téměř vše, co jsme měli s sebou, jelikož nebylo zrovna nejtepleji, splnili místní občané svou povinnost jako před 26 lety a raději to přece jen nahlásili. A tak se stalo, že na louku dorazilo policejní vozidlo.

Samozřejmě jsme se seběhli blíže v  očekávání věcí příštích. Z auta vystoupil policajt, opřel nohu o práh vozidla. V ruce držel „kecafon“ od vysílačky, který opřel o střechu vozidla jako v amerických filmech, a také aby si holky všimly, když je jich tam tolik, a pronesl větu "Tady žádní běženci nejsou, jenom samí běžci". A bylo vymalováno a my jsme se zase v klidu mohli připravovat na start.

Další příhoda začala ve středu při vyhlášení výsledků sprintu, když Leona šla opět na bednu v jednotlivcích a stále z toho byla překvapená. Vyprovokoval jsem ji tedy k sázce, že jestli ještě jednou půjde na bednu v jednotlivcích, tak půjde v lodičkách. Leona, že to se jí už nikdy nepodaří a že to byla pouhopouhá náhoda. Sázka byla za přítomnosti svědků uzavřena a nastal čtvrteční závod.

Leona startovala na začátku a byla tedy brzo v cíli a figurovala nejprve na prvním a po chvíli na druhém místě. Tady nastaly nejapné poznámky typu, jestli už krémuje a leští lodičky a jestli žehlí puky na kalhotách apod. V lese bylo ještě hodně závodnic a ona stále odolávala. Pak se posunula na třetí místo a pak už zbývala v lese jen jedna Rusanda a Marcela. Tak jsem ji přesvědčoval, že už je to jasné a jenom Marcela má povoleno ji předběhnout - ale nakonec to přece jen vydrželo.

A to bylo radosti. Lodičky na bedně byly jasné a navíc medaile i za družstva. Bylo otázkou, jak se s tím holky popasují. Vyřešily to všechny bravurně. Když šla na bednu Leona, tak se ostatní dámy z kategorie dívaly všelijak, protože šla v sukýnce, ale pak to přece jen skously a vzájemně si popřály. Když šly naše holky na bednu pro medaili všechny tři za družstva, tak měly sukýnku všechny tři - i Marcela a Dáša - a moc a moc jim to slušelo.

            V sobotu při veteránském dvoumetru jsem již jenom fandil v cíli a podával „první pivní pomoc“, některým doběhnuvším účastníkům. Zaujal mě efektní doběh Luboše. Když proběhl cílem, tak ihned upadl na zem a začal motorovat, sípat a bezvládně ležet. Rozběhl jsem se k němu já s načatým lahváčem a zároveň paní záchranářka od sanitky, takový typ koulařský, s kufrem s defibrilátorem. Luboš zasípal „dejte mi 5 minut“ a paní záchranářka zpomalila přípravu defibrilátoru a čekala. Po chvíli se Luboš vzpamatoval, sedl si, vzal si lahváč a vstal a bylo zase dobře. Později mě a Luboše zaujalo konání paní záchranářky ze sanity z cíle. Paní, která statečně zvládala fačovat podvrtnuté kotníky a přelepovat šrámy všeho druhu, náhle vybíhala ze svého pracoviště od sanity, a to vždy když dobíhal někdo z kategorie M70. S velkým vášnivým zaujetím fotila tabletem dobíhající. Na dotaz proč to, odpověděla, že je velmi překvapena, jelikož je zvyklá, že tohle normálně vozí do špitálu, a tady to vybíhá z lesa a ještě běží usilovně do cíle.

 

22.-28.8. Soustředko Kytlice

Již podruhé se konalo oddílové soustředko spolu s Tepličáky a Foxklubáky a poprvé i s oddílem z Kamýku v Kytlici v penzionu Pod Skalou. Soustředění začalo již v sobotu v poledne a já jsem dorazil až večer z právě končícího ME v Mariánských Lázních. Velmi mě překvapili účastníci, kteří mě přivítali přes vytvořenou slavobránu, kde mi všichni přáli ke zlaté medaili z družstev z pásma 80m a o kterou jsem se ve skutečnosti nezasloužil, ale byl jsem v týmu. Běhalo se tentokráte převážně vpravo od silnice, protože vlevo jsme nedostali povolení, a tak tam chodili trénovat orientaci. Však jsme si to při těch Honzových „dvoumetrech“ a Ivetiných krátkých tratích opět dokonale užívali. Závody obohatil 2x závod smíšených družstev křížem přes kategorie, který umožnil i vymýšlet strategii, nasazování a vyhledávání kontrol ve štafetách.

Tradiční výlet jsme uskutečnili Kyjovským údolím po okolních skalách a vyhlídkách a většina také došla až ke hranicím údolím Křinice, avšak na tu nejkrásnější pasáž po hranicích, kde se jezdí i na pramicích, už nezbyl čas a museli jsme se vrátit. Rychle to opět uteklo a v pátek po snídani jsme se zase všichni rozloučili.

 

18.4. Hoření Paseky

V sobotu byly další krajské závody, které jsme organizovali my. Stavěl jsem je spolu s Hrochem. Škoda té slabší domácí účasti, ale počet doplnili závodníci z Teplic a Foxklubu. Je fakt, že v noci padal sníh, tudíž v horní partiích mapy ráno ležel a teplota -1°C nevypadala optimálně. Když se pak oteplilo, tak teplota oscilovala mezi 1 až 3°C, avšak nad nulou a také podle toho, jestli svítilo sluníčko anebo zrovna chumelilo. Na shromaždišti nás nejprve deptala projíždějící auta z Plání s 10cm sněhu na střechách, a proto jsme se přesunuli raději i s auty na start o kus dál. Běželo se na úplně nové mapě, kde se nikdy nic neběželo. 2m v mládežnických kategoriích, kde byla minimální konkurence, si to Ondra ml. oběhnul za svůj standard a v M16 Tomáš po nemoci zdolal Matěje. V M19 Slávek stihnul všechny. V ženách Iveta nenechala sice nikoho na pochybách, ale Jana ztratila pouze 3 min. V M20 Míra o 4 minuty porazil Honzu a ostatní se řadili za nimi. Vítek však dosáhl nejlepší čas. Ve veteránech Jirka to dal 7s Vosmovi. Pak přišla příprava sprintu a začal lehce poletovat sníh. Slabší povahy samozřejmě odjely, čímž prořídlo startovní pole. Když se začalo startovat, tak se to trochu víc rozpadalo, a když jsem to pak šel sbírat, tak už vydatně sněžilo. Tedy Liberec svým počasím opět nezklamal, ale jsem vděčen všem účastníkům, že tam se mnou mrzli.

 

11.4. Bronkow

Samozřejmě, že se tradičně hlásili téměř všichni a nakonec jsme jeli závodit 2 - já a syn. Ta nechuť jezdit na závody, která vznikla v oddíle vloni na jaře, pokračuje. Plánování cesty bylo zajímavé tím, že "Seznam" naplánoval cestu na místo skoro 3h a "Google" 2h a kousek. Později při cestování jsme zjistili, že Google byl přece jen přesnější. Dokonce jsme byly na místě dříve než Tepličáci, což se stalo asi poprvé. Ze shromaždiště se přejelo auty na vlastní start.

Vše bylo připravené a startovalo se. Až v momentě, kdy jsem přišel na start a nafasoval mapu, jsem zjistil, že sice jsou tam cesty i porosty, ale chybí ještě jedna maličkost pro mne dost podstatná, kterou jsou vrstevnice. To je buď budeme běhat v úplné rovině anebo ekvidistance je 50m. Je fakt, že zas takové převýšení tam nebylo, a tak to druhé bylo správně. (To jsem netušil, že odpoledne bude hůř.) Přehodil jsem trochu pořadí lišek a tak mezi 1. a 2. kontrolou mě předběhl Míra ml. Tudíž jsme se viděli u 4, která probleskovala cca na 300m a dále u 3, pak i u 2 a nakonec i u poslední 1 a na doběhu do cíle. Pochopitelně můj čas byl horší, avšak to nezabránilo blahopřání od některých ostatních k vítězství, než se vysvětlilo, že patřilo Mírovi ml.. Nakonec z toho bylo celkové 5. místo bez rozlišení dospělých kategorií.

Poledne jsme trávili na sluníčku na letišti, kde nás občas probudil startující či přistávající ultralight. Pak jsme se přesunuli na místo startu 2m. První startoval Míra ml. a já až za půl hoďky. Mapa čb, bez vrstevnic s několika špatně nakreslenými rádoby hlavními cestami, které moc nesouhlasily. V tomto předchůdci turistické mapy bylo malovat louky a vodstvo zbytečné. Tedy pokus o zobrazení lesa také nebyl optimální a něco pamatoval, zřejmě Rudou armádu, když tam 50 let hospodařila, než musela konečně v 90. letech odejít tam, kam patří. První kontrola č.2 byla kousek za prvním kopečkem s převaděčem za oplocenkou viditelná z cesty, a to sice jen pro mne, zatímco okolní dav mého úspěchu ihned využil. Další č.3 jsem přeběhl na další kopec a musel jsem se vrátit, ale přesně jsem trefil, a také Blanku, která to brala přímo od startu. Bylo rozumné, vzhledem ke 2m, zbytek trati hospodařit společně. Další byla snadná 4 a pak cesta obloukem kolem nádherného písečného jezera, které v mapě nebylo, s nádherným běloučkatým pískem a modrou vodou a také s nutkáním tam sebou plácnout. Dále na nejvyšší kopec v okolí a na mapě se závratnými 151m.n.m., za nímž jsme narazili na Ivetu a kontrolu č.5. Pak návrat po dlouhé rovné cestě se zaběhnutím nakrátko do lesíka a oražením poslední kontroly č.1 a zpět do cíle. Podle mapy tam byl jakýsi náznak mezery v lese snad loučka a pak seběhnutí do cíle, kde bylo vpravo rozbalené mlíko. Jak jsem později zjistil, tak zapomenuté. Marně jsem na jeho konci hledal majákové ražení, než mi došlo, že se vloudila malá chybička a že cíl zde zřejmě není a ani nebyl. V první části nebyl maják k naladění a spoléhal jsem na cosi, co jsem třímal v ruce a mělo to představovat mapu. Marně se těšíce se na čas pod 50minut jsem se po útrpném pobíhání přece jen vydal krajem lesa s trním až ke skutečnému cíli. Tam jsem zjistil, že jsem přece jen měl jít do cíle podle rádia a nikoliv podle mapy, protože to vypadalo všude stejně. To jsem ještě netušil, že ti co doběhli dříve, trpěli mnohem víc, protože nejenže nefungoval maják, ale nebylo tam ani majákové ba ani cílové ražení, natožpak člověk. Kupříkladu Míra ml. si musel vyhledat cílového člověka na startu, kde mu napsali čas baj voko, protože nečekali, že se takhle brzo vrátí. Konec dobrý všechno dobré a na vyhlášení omluva a přátelské rozloučení.

 

30.-31.1. Vokoberg

aneb Příliš dlouhý flám

Na světě existují různé druhy zábav a jejich vznik někdy bývá spojen s příslušným ročním obdobím. V létě člověk poklidné lenošení střídá s chůzí, která může přejít i do rovnoměrně zrychleného pohybu, který se již od doby Marathonu nazývá během. Není radno se občas vystavovat dobrovolně takovýmto utrpením a lepší je skrýt se pod pergolou či bujnými platany před dotírajícím deštěm či sluncem, hmyzem a manželkami a věnovat se kupříkladu kratochvílím typu pěnivého moku.

V zimě se má více spát a odpočívat a výjimečně se obout do jakýchsi plastových urychlovadel, což umožňuje časté se sblížení se zemí. Minulou zimu jsme tohoto utrpení byli vcelku správně ušetřeni. Sportovní vyžití nám obstarával v TV vcelku akční biatlon, který nahradil trapné běhy komentované jakousi zasloužilou sportovkyní. Vzhledem k náznakům hlavního nepřítele budování správné společnosti – zimy, hlavně zpočátku, že by se situace z předchozího roku mohla úspěšně zopakovat, připutoval nápad z Teplic povstat z otomanu u televize či od romanticky žhnoucích kamen okolních hospůdek a přezout se z domácích bačkor do jiné méně hřející a promokavé obuvi a obejít pár známých či neznámých koutů Českého Středohoří.

Na oddílové vánoční besídce pod jolkou jsme uzavřeli odvážný závazek, že teda do toho někteří jdeme. Řekli jsme si, že i tam jsou místa, kde nás mají rádi a u krbu s praskajícími poleny tam bude zajisté také příjemno. Z povahy tohoto horstva mi došlo, že asi s těmi umělohmotnými přípravky pro snadnější skluz, které známe z Jizerských hor, zřejmě díru do světa neuděláme. Vrstva toho bílého mokrého čehosi, které v lednu napadalo z nebe, nikoliv vysublimovalo ze země, mě ubezpečila, že běžné botasky asi nebudou to nejoptimálnější řešení a zvolil jsem staré dobré traktory čili pohory. Stihl jsem zvolit přijatelný název pro naši údernou dvojici „Másla“, pak už stačilo počkat, až přišel onen den a nastala ta chvíle.

Hromadné foto na hradě a nafasování mapičky s pouhými 21 kontrolními body a také doporučení, že se to za 24 hodin stejně nedá stihnout. Po tomto oznámení jsme byli ještě optimističtěji naladěni prohlášením, že lze získat speciální ocenění, které ještě nikdo nikdy neobdržel, po zdolání jen pěti Milešovek namísto původně ohlášených čtyř. Ihned jsme přijali závazek v rámci naší úderky, že se této možnosti zříkáme, aby ta ocenění přece jen zbyla i na ostatní, kdyby náhodou byla špatně spočítána.

I vydali jsme z brány Doubravky. Za dusotu, který připomínal zvuk kol těžních věží okolních šachet při udávání údernického rytmu chodu pětiletky, se přehnal kolem nás agilnější a úspěchu chtivější dav. Naše čtveřice zachovala klid a také normální chůzi. Že bude první kontrola po 10 km, zavřená hospoda, husté sněžení a že se naše skupina zdvojnásobí, s tím jsme opravdu nepočítali. I strávený čas na cestě již byl překvapivě delší, ale skvělé zítřky (jako je třikrát i vícekrát Milešovka).stále před námi  Míjeli jsme další zavřené hospody a husté sněžení nepolevovalo.

V tomto prostředí jsme u další kontroly dospěli k názoru, že vylézt na vrchol rozhledny by bylo zbytečné vysilování, protože dál než 10 metrů stejně není vidět. U Radejčínského nádraží to nejprve vypadalo, že se úderná skupina rozdělí a oslabí, ale „vydrželi kolektivizaci, vydržíme i tohle“ pokračovali jsme dále v plném počtu. Slibovaný železniční tunel se naštěstí konal jenom v mé hlavě, a tak další cesta po svých a po pražcích přece jen rychleji ubíhala. Rychleji by to šlo na vagoně – třeba i uhelném, ale vlak tudy již dva roky nejezdí a zřejmě už jezdit nikdy nebude.

Pravidelný rytmus chůze po pražcích ukončil až jejich konec, který byl zapříčiněn sesuvem z místního kamenolomu. Bylo tedy nasnadě bezpečnější pokračování po budoucí dálnici, kterou snad naši potomci buď zprovozní, nebo lépe - přebudují na nejdražší cyklostezku. Výhodou tohoto postupu bylo, že přestalo sněžit a začalo svítit sluníčko. Touha po hospůdce nabrala na síle a byla až rozhicována v Oparně. Sen o přibližování jídelního lístku, který sliboval pochutiny typu dršťková, gulášek s HK i Budvarem, nám umožnil notně zrychlit chůzi až skoro do běhu. Situace se však po příchodu blíže k místnímu pohostinství změnila v ukrutnou tragédii. Nastalo zklamání. Uvnitř byla vřava taky žíznivých a hladových občanů taky sportovců, domáhající se pokrytí svých potřeb. Neměli jsme šanci se ani probít k výčepu.

Až na Lovoši bylo teplíčko, vynikající Postřižinský mok a otvírací doba až do 22 hodin. I razítečko do průkazky sportovce připutovalo. Venku mezitím vyhrála tma. Na svítání budeme čekat celou noc, nikoliv však zde. Nemýlili jsme se. Ač neradi, ale přesto jsme opustili tamní příjemné prostory. Cestou dolů to náhle začalo klouzat, pořád se o něco klopýtalo, a šlo to hůř až do doby, než skončil les. Pak nás ozářil měsíc a na další hodiny opanoval království noci. Konečně jsme také uviděli před sebou nějaké bludičky a za chvíli potkali tým úderníků, který měl za sebou 3 kontroly a dvě piva. My sice měli 4 kontroly, ale také jen dvě piva, jenomže ty jejich kontroly byly pro nás ukrutně daleko a nedostupné. Po neúspěšném hledání pohostinství v následující obci jsme se věnovali raději pozorování bludiček, toulajících se po Ostrým, kam jsme se pomalu sunuli také. Usnesli jsme se, že tu Milešovku přece jen víc než jednou nezdoláme. Tempo silně povadlo a obsazení v naší skupině snížilo na šest. To vydrželo až na konečnou.

Výlez nahoru na Ostrý na posledním úseku, kde měl ledovatý sníh navrch, nebyl z nejpříjemnějších, sestup byl však o to horší. Pro zvýšení bezpečnosti byl často kladen důraz na vcelku úspěšné používání sedacího svalu. Naštěstí tam byl provoz jak na pražském mostě, a tak nás neustále někdo předcházel a zase procházel a všichni si vzájemně a velmi ohleduplně pomáhali. Cestou dolů nám osud podstrčil do cesty odbočku, kterou jsme pochopitelně minuli, a až na kraji lesa jsme došli ke zjištění, že ten plot před námi je nejen vysoký, ale také dlouhý. Pokus v podobě okamžitého překonání byl zavržen, jelikož na druhé straně by nás čekal stejný úděl. Obejít to zprava jsme zavrhli s tím, že jdeme ochutnat do Kocourova pivo Kocoura, avšak po opětovném natrefení správné cesty nás vůle navštívit Kocoura přešla a pokračovali jsme směr Milešov. Cestou jsme opět pozorovali bludičky v úbočí Milešovky, která se před námi rozkročená děsivě tyčila a rostla a rostla. Kromě bludiček v okolních lesích zaplálo světýlko v Milešově. Byli jsme u Mušketýra. Tady bylo dobře, tak jsme si říkali, že tady asi zůstaneme do rána. Po hodině splněných přání všeho druhu včetně výdobytku Vratislavického pivovaru se před námi nečekaně objevil nepředvídatelný problém. Došlo točené pivo. Lahvové náhražky z rádoby vyhlášených varen nás však neoslnily.

Opět tedy do sedel a nejtěžší etapa před námi. Nástup ušel, ale i pak to šlo. Když to začalo jít ostře nahoru, tak jeden z nás začal lapat po dechu. Zanedbané pití v poslední hospůdce bylo znát. S heslem „ujdi ještě kousíček, pak dostaneš žejdlíček“ jsme odpadnuvšího kolegu postupně lákali na vrcholek. I závazek, že tam dojdeme až zítra, jsme sice cestou přijali, ale později o 20 minut porušili a došli ve stejný den. Byli jsme sice nejvýše, ale odhodlání strávit tam co nejvíce času z nás postupně opadalo. Pivo vodnaté, bez chuti a bez zápachu, i když ho ověnčuje v poslední době několik vavřínů kvality, nás tedy vůbec nenadchlo a tak nezbylo než po čase opět zavelet "Do sedel!"

V Černčicích už bylo tak pozdě, že ani psi nevyli, natožpak my. Míjejíce Zvon a přesvědčení, že do kopce už snad nepůjdeme, jsme doklouzali k hradu Kostomlaty. Pak už jen tupě dolů po asfaltě bez jakýchkoliv komplikací se zaručenými zkratkami pozorujíce miniaturní maketu Doubravky s osvětleným vrcholkem. Začalo znova sněžit. Utrpení nebralo konce. Jednu chvíli mě napadlo, že si zazpíváme nějakou úderku jako je „Vesele, vesele do továrny dělník jde …“, ale zmohl jsem se akorát si broukat pro sebe "když  jdeš ňákej pochod, tak jdeš jako robot, nasereš si do bot, jak se to rýmuje". Ostatní také už jen mlčeli s občasnou hláškou „Pomaleji, pomaleji“. Prasklé a zvětšující se puchýře už nikdo nevnímal stejně jako já tu svou třísku v patě. Sice dost mrzlo, ale v hlavě utkvěla myšlenka na chvilku si sednout. Sejdeme k hlavní silnici a tam někde bude autobusová zastávka, kde bude lavička a bude si moci člověk na chvilku sednout. Zastávku jsme sice našli, ale bouda tam nebyla a tedy ani lavička. Pak už ani nevadilo, že si občas sedneme jenom na zem či na obrubník. Dost to studilo, a to vstávání na nohy - to bylo neštěstí. Pomyslel jsem si - a zřejmě ne sám, že takovýhle pochod již nikdy nepůjdu.

Poslední úsek, v přesvědčení poslední stoupání na vrchol, půjdeme po turistické cestě, ale únava a betonka zvítězily. Sice nás ještě v zatáčce překvapilo notně bruslící auto, jedoucí dolů v tuto hodinu, ale za chvíli jsme byli v místě, kde už to výš nešlo jinak než po schodech. Poslední stoupání byly schody do předsálí, jež našinec zdolával tak, že položil nohu před sebe na vyšší stupeň a poté přisunul i druhou, a tak pokračoval až k časomíře. Už ani nebyly síly pokleknout a poděkovat směrem k Moskvě a k Washingtonu, že jsme to přece jen přežili. Bylo skoro půl šesté ráno a ještě nesvítalo. Do normálního stavu nás přivedl perfektní hradní bufet, za který jsme byli všichni nesmírně vděční. Několik druhů polévek a jídel v čele s výborným guláškem a také domácí s láskou pečené koláče, placky i buchty s nejrůznější náplní, díky čemuž jsme začali nahlas zvažovat, že kvůli tomuto báječnému závěru to možná ještě jednou zkusíme. Nu a po zalití mastnoty v hrdle pivečkem a ošetření puchejřů jsme usnuli spánkem spravedlivých.

    Vokoberg - soutěž na 3 pásmu        
                celkem  celkem   
    Oparno Litoměřice Lovoš Režný Újezd Milešov Milešovka 3.pásmo kontrol celkem
1. Michal     1 2   3 6 12 18
1. Standa     1 2   3 6 12 18
3. Míra     2   2 1 5 7 12
4. Martin   1       1 2 9 11
5. Martina     1   1 1 3 7 10
6. Vosma     1,5   1   2,5 7 9,5
7. Hanka     1   1   2 7 9
8. Marcela           1 1 7 8
8. Regína           1 1 7 8

 

2014

 

24.5. Drážďany Heiden

Klasika, jako vždy příjemný terén pěkně postavené. Na 2M jsem hned málem přeběhl první kontrolu jedničku. Za to další kontrolu trojku jsem přeběhl o relaci a když jsem se vrátil tak další 3 relace jsem ji dohledával a nebyl jsem sám. Pak už se s tím nedalo moc dělat a tak jsem přidal smůlu tím, že jsem se ještě seknul s cestou při doběhu do cíle. Vyběhl daleko od cíle na silnici a přes km jsem se vracel. Ztráta 24 min na vítěze byla milosrdná i odpovídající 6místo z 8. Přes poledne pohoda pivečko, ochutnávání domácích dobrot, povídání a fajn pocit. Odpoledne 80M jsem se snažil co to dá. Na první pětku jsem relaci ztratil a pak už to šlo vcelku dobře. Velké překvapení, že jsem měl nejlepší čas a ten i nejlepší zůstal. Pak začalo pršet a za silného deště jsme jeli na prohlídku do Drážďan. Stále silně pršelo a až skoro po hodině jsme za mírnějšího deště udělali 2h procházku po městě s mým stručným výkladem. Při zpáteční cestě k autu samozřejmě přestalo pršet a cestou zpět se i vyjasnilo.

 

17.5. Výšinka

V sobotu jsme byli na dvojkové soutěži u Dvora Králové, kterou pořádal oddíl Č. Skalice. Už jsme tam jednou nedaleko byli, avšak  to jsme běhali vlevo od silnice a tentokráte to bylo vpravo. Největší příjemné překvapení po příjezdu na shromaždiště bylo zjištění, že na nás dýchla vůně domova v podobě vývěsního štítu na místním pohostinství, avšak vzápětí se konalo druhé překvapení již méně přívětivé, a to když jsme si rozrazili nos o beznadějně zavřené dveře. Optimismus v nás probudilo zjištění, že otevření se bude konat již v 11 hod, což bylo za půl hodiny. Jenomže při rozpravě jsem posmutněl když jsem zjistil, že start prvního je také v jedenáct a navíc, že jdu jako druhý. Inu pokusil jsem se udělat trochu zmatek ve startovce a využít toho k posunutím svého startu  dozadu, avšak marně. Ordnung ist ordnung. Tak jsem zkonstatoval, že risknu letmý start. Tedy posílen jsem se opožděně docoural na start kde jsem zjistil, že pořadatel je přece jen rozumný a na úrovni a tedy pochopil mou potřebu a posunul mě až na konec startovky. Byly dva koridory červený, který stál za prd a žlutý kde to bylo dobré, což jsem zjistil až po závodě. Já jsem měl naštěstí žlutý. Vytáhnul jsem se do sedla o dal jsem pětiminutovku. Jednička bourala pode mnou a pětka malinko vlevo. Začal jsem s jedničkou a pětka,  kterou jsem neměl dělat tak ta byla na postupu na čtyřku za průchodem dlouhou oplocenkou. Pak bouchla trojka, že jsem znejistěl a chtěl jít chvíli pro ní, ale pak jsem usoudil, že  ta čtyřka, která je slabší bude přece jen blíž. Rozhodnutí bylo správné sice, ale na dohledávce jsem ztratil relaci. Za to trojka se mně pomstila. Cestou k ní jsem potkal klopýtnuvšího Karla, který sakroval nad kameny ukrytými v borůvčí. Byl jsem i 10 metrů u ní a zase odešel kamsi a tak furt do kola. Relace a nic a zase relace a zase na druhou stranu. Naštěstí se objevil u kontroly Sokolík a tak jsem ji razili spolu s tím, že tam někde nedaleko sakruje Standa a Míra. Na dvojku už to bylo snadné, a to jednu relaci na protější kopec. Akorát rozhlížení nepomohlo až při relaci u toho posedu jsem ji uviděl. Cestou zpátky začalo pršet a postupně začal nabírat na intenzitě. Když jsem dorazil do cíle myslel jsem si, že jsem poslední a hlásil jsem pořadatelům, že již mhou jít sbírat. Byl jsem však ujištěn, že je ještě v lese plno. Faktem je, že se to v tom dešti hodně dlouho couralo do cíle. Potěšující bylo zjištění, že z těch co udělali všechny kontroly jsem byl se svým časem druhý. Jak si vedli ostatní. Všichni svorně bědovali, že procourali mapu přesně tam kde nic nebylo a trápili se. Obzvláště pak dvojka a trojka dělaly divy. Tak akorát Ondra, který jako jediný bez problémů našel tu zatracenou trojku, na které jsme se trápili všichni ostatní, jenomže druhou kontrolu už nedal i když čas na ní měl 50 minut. Míra, Tomáš a Standa tam byly kolem 100 minut a Tomáš ml. tu trojku nedal. Pak už jen intenzivně pršelo a pršelo a tedy i při vyhlášení, které bylo v restauraci s točeným nealko Pilotem a pršelo i cestou domů. Při vyhlášení si Tomáš st., který startoval za M20, si došel pro třetí místo. Na závěr vyhlášení byla také dodatečně předaná putovní cena za Broumov open 2013 žlutý trikot.

 

9.-11.5. Rusava

Další jedničková soutěž byla 300km daleko, a to až v Hostýnských vrších. Kolem samé kopce a zase kopce a furt kopce. V sobotu jsme měli 80m a někteří 2m. Překvapení byly dvě kontroly hned za kolečkem a tři společné kontroly, což bych do Karla jako stavitele nikdy neřekl, že to udělá. Bývalo by se vyplatilo k dvoumetru mít sebou Šustrátko na druhé pásmo. Bylo to i dost dlouhé, ale slušně postavené a dokonce mě jeden kopec tu trojku pootočil a tedy šel jsem zbytečně jiným údolím. Před poslední kontrolou jsem se potkal se Standou a spolu jsme zvládli poslední kontrolu a pak mně utekl do cíle. Příjemné bylo zjištění, že Standa byl druhý a zároveň první z Čechů. Velmi důležité body. Tomáš ml. byl pátý, protože přeběhl o hodně hned první kontrolu a pak se musel vracet a navíc do kopce. Od vítěze zaostal 9 minut. V nejsilnější kategorii M20 byl ještě Míra 5., Honza 9. a Lukáš za nimi. Na odpolední návštěvu hradní zříceniny jsem nikoho nezlákal a tak jsme trávili odpoledne nedaleko na sluníčku U Bílého koně v Zubřím výběhu. Neděli poznamenal příjezd na start tím, že hned začalo pršet. Hned se ozvali výkřiky to přivezli zase ti z Liberce, to zase bude závod atd. Nenechal jsem se tím zvyklat  a raději jsem si zpevnil pravici abych obstojně v tom dešti držel 2m. Samozřejmě, že pršelo celý závod, přičemž chvíli drobněji a chvíli silněji, ale dalo se to vydržet. Startovalo se z údolí a muselo se někam nahoru. První měření za koridorem, jak jsem zjistil později, tak měřila dobře trojka a relativně dvojka. Ostatní fixlovaly. Dokonce když jsem vyšel výše tak neplánovaně čtyřka bouchla kolmo na druhou stranu doprava a podle signálu, že je tak do 100 metrů. Až jsem tomu nevěřil a raději se zdržel měřením ostatních kontrol a marným pokusem o kreslení zákresů, jelikož to na mokrou mapu nešlo. Tedy rychle čtyřku a pak na direkt průsekem přes kopec na trojku. Pak obejít další kopec a zezadu se na něj vysoukat kde byla dvojka, která opravdu dát výš už nešla. Zase dolů a přes údolí na pětku a rovně dolů po cestě kde jsem vyšel z lesa u známého Zubřího výběhu a již prochozenou cestou z předchozího dne. Akorát jsem zazmatkoval v cíli kde jsem hloupě hledal maják nahoře a on byl lampion na začátku koridoru až v louce před cílem. Standa tentokráte čtvrtý a celkově druhý. Tomáš zopakoval 5 místo, což je na dvoumetru solidní. Míra měl smůlu když šel na trojku tak vypadla na půl minuty relace a on zazmatkoval v domnění, že mu odchází přijímač. Ty minuty mu chyběly k lepšímu umístění a tak byl devátý, Honza dvanáctý

 a Lukáš šestnáctý.            

 

25.-26.4. M ČR NT a DT

První letošní jedničková soutěž v Kytlici, kterou navíc organizujeme spolu s Teplicemi. Ubytování, stravování, start a cíl vše v jednom místě a dochod na start bez horolezeckých výstupů před startem. Začalo se s noční. Stihnul se i trénink, avšak těsně před začátkem, když konečně skončily všechny zmatky, jsme zjistili, že teda ve 21 hod asi noc ještě nic moc nebude. Dohodli jsme se na posunu startu. Z navrhovaných 15 minut se zvolil kompromis 10 minut a startovalo se. Trať byla o proti původnímu návrhu zkrácena o 2km, ale také i limit zkrácen na 100minut a tedy ve 23:45 byli všichni závodníci zpět. Když se vrátili všechny obsluhy zpět kolem jedné hodiny, tak si sedli u piva a poslouchali stížnosti především dvou obsluh, že byly opakovaně inzultovány dost neopatrným pošlapáním. Z jedné obsluhy pak vylezlo, že byl téměř počůrán jednou přidřepnuvší si dámou v poslední chvíli. Jelikož vykonávala malou potřebu v těsné blízkosti jeho hlavy, tak byl raději naprosto zticha, ani nedutal a bál se pohnout z obavy před  možných mokrých následcích. Netušil, že býval měl trénink na další den a také se bál nějaké horší újmy jako je případné obvinění z voyerství. To ještě netušil, při druhém závodě bude hůř.

 Po uklizení a přípravě techniky na ráno, došlo i na koštování oblíbené Hrochovo domácí polotmavé. Ráno se začala chystat dlouhá a obsluhy fungovali perfektně v 9 hod kdy zapnuta síť tak  v 9:05 jsme mohl zkonstatovat, že vše funguje na obou pásmech. Dokončily se majáky  a mohlo se v 10 hod startovat a v 10:45 byli už všichni v lese. Přesunul se párty pavilon ze startu na předávku a chystali jsme se užívat si klid a pohodu. Tento poklidný čas trval pouze 5 minut a začalo pršet. Sice se dost rozpršelo, přikryla se technika a za 10 minut bylo skoro po dešti i sluníčko vysvitlo až na to, že stále drobně poprchávalo. Dobrá nálada trvala opravdu jen pár minut a pak to však přišlo. Obloha ztmavla až zčernala a někdo zřejmě zatáhl za splachovadlo a začalo se na nás valit ohromné množství vody. Přes techniku se hodila druhá plachta a spodní se podhrnula, aby technika zůstala v suchu. Pod náporem vody se začal hroutit cílový stan. Nezbylo než pravidelně vylévat vodu z tvořících se kapes na stanu, a to stále a usilovně. Ve dvou jsme měli co dělat, aby jsme stíhali. Na předávce bojovali obdobně. Začali se vracet závodníci na předávku a netvářili se nejpřátelštěji. Ba i někteří volali, že je to v lese jako v Králi Šumavy a i někteří nedbali předávky a rovnou odcházeli do chatek. Mapy se jim měnily v jakousi mokrou již nepoužitelnou kouli. Celkem toto poslední představení oblohy trvalo dohromady přes 50 minut. Pak i vysvitlo sluníčko a začalo mžouravě na nás pokukovat. Před 15 hodinou se mohla celá síť a závod sbalit a začít počítat škody. Obsluhy se vraceli dost zmáčené až jsem měl obavy zdali je k tomuto účelu ještě někdy ukecám. Vyhlášení se stihlo v 16hod, ke kterému se dostavila i místní zastupitelka Kytlice a představila rekreační okolí. Po skončení jsme se s obsluhami probírali jejich vodní strasti tak jsem se dozvěděl, že kromě vodní spouště a nadávání závodníků bylo veselo i jinak. Totiž jedna obsluha, shodou okolností ten samý co byl málem znectěn již v noci, si rozbalil ležení nedaleko vysílače, avšak mimo mapu. Po té co bylo ukončeno vodní představení, začal sušit i sebe, a to v domnění, že tam přece nikdo neobjeví se jal sluniti téměř jen tak v malých slipech tělové barvy. Však, že se bude sušit sám se mýlil a byl poctěn návštěvou především závodnic hned několikrát, které přišly z prostoru mimo mapu. Dokonce jedna dáma si stěžovala v cíli, že se nejprve domnívala, že je tam nějaký odhalovač, či jiná nějaká pochybná kratochvíle oné osoby. Dokonce i odstín slipů si z toho leknutí zapamatovala. Někteří závodníci toho přídělu využili k tomu, aby se raději ukryli do chatky a ven jít už potom odmítli. V tom vodním běsnění byl 2m opravdu velmi krutý. Měli jsme to za sebou a hlavně, že jsme to běsnění všichni ve zdraví přežili.

 

19.4.

Poslední krajský přebor před M ČR NT a DT v Kytlici příští víkend. Nutno podotknout,

 že účast našich nejmladších nebyla taková katastrofa jako před týdnem. Závod se běžel v podhůří Železných hor a bylo to dost kopcovité a vhodné jako příprava na příští víkend. Závodů se zúčastnil také i mladší Tomáš, náš momentálně nejlepší mládežník. Pro Tomáše nějaké 3 kontroly byl nesmysl a byl zařazen do nejsilnější kategorie M20. Po Tomášově doběhu do cíle jsem pochopil, že to bylo správné rozhodnutí. Předně jsem se s ním potkal na dohledávce jedničky a pak mně zmizel. Na dohledávce 4 jsme se znova potkali, ale Tomáš stihnul mezitím 5. Při marném dohledávání bez relace jsme ztratili 4 minuty a po nalezení mně zase zmizel. No a do třetice jsme se potkali v sedle na dohledávce 2. Tomáš šel zdola, zřejmě přeběhl dost dolů a já šel shora. Zde jsme opět zbytečně ztratili 4 minuty, které nám v konečném součtu chyběli k lepšímu umístění. Tomáš se nakonec umístil jako 5. za Tomášem T. cca 2 min. a od třetího místa 9 min. Za ním zůstalo i několik dobrých závodníků, což potěšilo především mně při jejich rozčilování, že nějaký prcek ... Kéž by mu tato forma vydržela i do nominačních závodů v květnu. V kat. M12 skončil Patrik třetí a Ondra poslední se všemi kontrolami, přičemž pomohl do cíle dvěma zbloudivších konkurentů z kategorie do cíle, kteří by sami šli úplně opačným směrem. I to se stává a je někdy lepší pomoci než, aby se odehrávali nějaké nepříjemné události s hledáním.  

 

12.4.

Máme za sebou 2. Krajský přebor tentokráte u Rynoltic. Celkem se zúčastnilo 16 závodníků domácích, z Teplic, České Skalice a Pardubic. Závod klasiku v pásmu 80m stavěl Honza Hroch  a využil zajímavě celou mapu. Začátek závodu poznamenal nejprve silný 20 minutový déšť, kvůli kterému se odsunul start o 10 minut. Bylo to dobře, protože pak už jen svítilo sluníčko a bylo vcelku teplo 15°C. Nejlepšího času v kategorii M20 dosáhl Honza 65:05, druhý Jirka(PA) za 66:35 a třetí Vojta za 67:08. V kategorii žen se seřadily Blanka, Iveta  a Hanka. Kategorii veteránů ovládl Jindra(CS) za 84:10 a druhý Jirka(TE) 85:55 a já 91:46. Nejmladší Patrik v kat.M12 našel 2TX ze 3 a v kat M14 Matěj našel všechny 3TX za 72:50.

Ve druhém závodě ve Foxoringu v kat.M2 opět zvítězil Honza za 13:44 a druhý Vojta za 17:14 a třetí Hanes za 18:21. V kategorii žen vyhrála Iveta za 18:27 a druhá Blanka 19:48 a třetí Hanka 21:08. Ve veteránech dal double Jindra za 17:07, druhý Standa 30:38 a třetí Pepa 33:33. Závod se pak zakončil a oslavil u nás na zahradě, včetně Honzových kulatin. Nevýhodou závodů byla minimální účast mládeže, kterou napravoval akorát Teplický Matěj a za Liberec Patrik. Pro mládež z domácího oddílu platí pravidlo, že na jedničkové závody se mohou hlásit pouze členové, kteří mají absolvovanou alespoň jednu dvojkovou soutěž anebo repre soustředění konané v tomtéž termínu. Nyní se mohou hlásit pouze Tomáš ml. a st. a Kuba. Ostatní se mohou polepšit příští sobotu na soutěži v Pardubicích.

 

29.3. Teich

Místní přebor Teich 2m klasika. Start tradičně u Teichu, což někteří využili i  vzhledem k počasí k některým spíše z mého pohledu k letním radovánkám, jako je kupříkladu koupaní v rybníce. To také vyvolalo nevoli okolních rybářů, kteří se zhnuseně odsunuli o kus dál s tím, že dnes na této části břehu asi už klid nebude. Průběh startu pak akorát narušoval hluk kačen, jejichž hlučný let doprovázely kačeří loudilové. Sešlo se nás celkem 15 a nejvíce byla obsazena veteránská kategorie se 6ks, včetně Míry z Turnova, který nakonec vyhrál. V žákovských kategoriích takhle těsno nebylo a naši žákovští reprezentanti se dostavili pouze 2 za 4. Zbylí dva tradičně místní přebor ignorovali, když teda není start u nich před domem, stejně jako tréninky v Lidových sadech. Nejspíše jsou již tak přetrénovaní ze zimy tak, aby náhodou či nechtěně nedošlo u nich k nějaké zdravotní újmě. Závod stavěl Míra a Vojta a dali do lesa 5xTX a 2OB s tím, že všichni všechno. Musím především pochválit Tomáše ml., který měl všechno a i v obstojném čase 110min, což by v kategorii M20 resp. M40 znamenalo vždy druhé místo. Pro Marka a Miri to bylo dost dlouhé a tak jejich 4xTX a 1xOB je slušný výsledek. Vojta měl 4 TX a 2 OB a mohl udělat všechny čas na to měl. Na závěr jsme obdivovali a popoháněli žábu, která se vlekla k vodě a na zádech měla žabáka a možná my muži jsme i trochu záviděli. Jak jsem si to užíval. Po startu to samozřejmě neměřilo a hned na prvním kopci dvojka  mně ukázala doprava kde samozřejmě nebyla s tím, že tentokráte bude na protějším kopci, jehož holé temeno okupují zdatně ostružiny a při ražení cesty skrz měly silně navrch jak pocítili především nohy. Nakonec dvojka byla dole na úpatí. Trochu jsem si zpravil chuť rychlým přesunem na jedničku a přes OB kontrolu, kde jsem potkal prvního závodníka a tedy se ujistil, že nejsem sám v lese. V domnění, že půjdu na pětku jsem vylezl na cestu směrem k Císařku, kde bouchla neplánovaně 4. Za chvíli jsem ji našel a směrem k pětce téměř na vrchol Císařáků se nás naskládalo povícero. Avšak při odběhu od ní jsem si sice zaměřil trojku, ale špatným směrem k Mojžíšáku. Míra V. se, kterým jsem dělal 5 a měl mít stejný postup na 3. Jelikož startoval po mě tak jsem se sobecky rozhodl jít vlastní svou cestou. Netušil jsem však, že mu chybí jednička, avšak vydal se správným směrem. Já jsem však šel ne zcela ideálním směrem, což jsem zjistil záhy již při další relaci. Vydal jsem se hřbet vlevo počkal na relaci a nic. Postupně na druhý a pak třetí a nakonec byla až na tom čtvrtém. To jsem považoval za takovou ztrátu, že chyběl morál se do cíle snažit a tak jsem to spíše došel. Nakonec to taková katastrofa nebyla. V cíli po mém návratu do cíle jsem pronesl, že bych šel hned postavit slibovaný sprint. Ostatní se podívali na sebe a pak na mě, přičemž pokývali udiveně hlavou. Tak jsem se zeptal kdo si půjde ten sprint zaběhnout, avšak se mně vrátila jenom jedna kladná odpověď. Svůj úmysl, ač nerad, jsem zrušil a všichni kolem zajásali a raději postupně mizeli.

 

22.3. Doubravka

Místní přebor na Doubravce, či-li klasika 2m. Start a cíl na hradě, ačkoliv někteří ho očekávali na Panorámě a hlavně pohoda, krásné počasí, příjemní lidé tedy prostě fajn. Pro mě to byl letos první závod, který poběžím, jelikož jsem doposud jen 4 stavěl. Startovat 2m Na hradě znamená po startu, a to především při 2m neběžet dolů a zůstat stát o kus dál za koncem koridoru a vše změřit a ještě lépe i zakreslit směry do mapy. Během těchto 5 minut vyšlo i pořadí 2,5,3,4 1. Povedlo se mně dvojku stihnout v sedmé minutě, ale 5 v desáté minutě jsem však nedohledal. Prohlížeje okolní houští jsem musel čekat na další relaci. U trojky mně dost pomohlo štěstí, že jsem ji uviděl po sehnutí z dálky. U čtyřky jsme sešli čtyři a tak zdržení skoro žádné nebylo. Za to jedničku jsem o dost přeběhnul a stálo to jednu relaci. Jednička byla nádherně zašitá v prohlubni kde bych ji vůbec nečekal. Návrat na hrad byl pro mě na direkt cestičkami po skalách po cestách, které znám a kolem převaděče na hradby. Ostatní také kazili, ale tentokráte  o trochu víc. V cíli tradičně buchty ta tvarohová ta byla vynikající. Hlavně buřty s opékací samoobsluhou, při tom výhled na České středohoří, sluníčko, teploučko, romantické prostředí a děsná chuť na pivo (musel jsem vydržet). Kolem buřtů asistovali i pejskové. Jeden z nich Arčí chudák slintal seč mohl a když šla kolem něho malá Dorotka s chlebem v ruce tak nezaváhal. Neradoval se však dlouho, jelikož Dorotka šla za ním a chleba mu prostě od huby urvala a nacpala si ho rychle do pusy, aby se situace nezopakovala. Holt si spolu zahospodařili. Mohu si postesknout nad nezájmem členů oddílu o tyto pohodové závody. Z Liberce nás bylo pouze 7 závodníků.      

 

1.3. Císařský kámen

Vloni jsme touto dobou nevěděli kdy vlastně začneme trénovat a letos máme za sebou již třetí místní přebor. Sice v únoru jsme žádný závod nestihli uspořádat a ani Skilišku, jelikož nebylo na čem. Avšak jestli máme před sebou 7 chudých zim na sníh, tak si to příští rok vynahradíme a Skilišku odsuneme na přelom listopadu a prosince kdy sníh ještě byl. Terén jsme zvolili les na úbočí Císařského kamene. Na rozdíl od ledna jsem se nevydal stavět skoro za tmy, za to námraza ve vyšších polohách trati, nepatřila k nejpříjemnějším a tak jsem se snažil zahřát občasným popoběhnutím. Dopadlo to však pro mne nepříjemným pádem na koleno a ještě jsem trefil kámen. Stalo se mně to mezi třetí a čtvrtou kontrolou a další stavba 7 kontrol byla pro mne docela utrpením. Běžet to pak už nešlo a tak zpoždění startu o 5 minut bylo vcelku zanedbatelné po 3 hodinách strávených v lese. Na začátku startu byl rybník vedle skoro z půlky zamrzlý, ale na konci již jen z jedné třetiny. Nutno zkonstatovat, že i když svítilo sluníčko seč mohlo, nebylo nejtepleji ba řekl bych, že byla dost zima. Na start se moc místních nedostavilo. Kupříkladu Kuba zdržoval startování svým telefonátem, ve kterém se omlouval, že tedy holt nepřijde a tak byla příjemná účast i dvou Tepličáků. Po odstartování posledního mně sice překvapilo, že se více jak hodinu nikdo neukázal a tak mně docházelo, že jsem to asi s délkou přepísknul. Nemýlil jsem se podle ohlasu navrátivších a také hodně účastníků cestou vyměklo a neudělali všechny kontroly a někteří i ze zdravotních důvodů. Nejlepší čas dosáhl Tomáš ml., který o dvě vteřiny porazil i zkušeného Vojtu z kat.M20. Druhému Tomáši staršímu to dal skoro 40 minut a tak je to pro něho dobrý počinek před blížícím se soustředěním přípravky. V kategorii dam to Pavla dala mamince Ivetě 2 minuty a na veterány to bylo na předjaří příliš dlouhé.

 

18.1. Liďáky

Ke včerejšku - platí nejprve upravená slova klasika V.Vančury: "Tento průběh zimy se mně zdá poněkud nešťastný". Takže jsme to využili ve druhém pokračování nové sezóny a dali jsme do Liďáků dvoumetra. Ve veteránech si to užil Honza Hroch, který měl vše vyjma první OB, kterou nedohledal. Miri sice měla všechno, ale ztratila kartičku u čtyřky a měla v mapě skřípnuté jen čtyři kontroly, ale ostatní kontroly popsala. Jako úplnění poslední se vrátil z lesa Tomáš ml. s nejdelším časem a s výrazem, že jsem to pos... Zeptal jsem se ho zdali má vše a odsekl, to je samozřejmé. Tak jsem mu zkonstatoval, že vyhrál. To byl od Tomáše překvapený výraz. Přišlo i několik nováčků i v doprovodu rodičů, které vylákalo teplé slunečné počasí. I když drželi 2m přijímač poprvé našli, alespoň obě OB kontroly. Hlavně, že šli do lesa i s rádiem. Teď z pohledu mého jako stavitele trati. Jelikož byly stížnosti, že měla být minulý týden spíše krátká trať a tak jsme zvolili krátkou trať. Stavěl jsem opět já a měl jsem připravené překvapení v podobě mapy Větrník, která je o trochu větší a tam dám jednu kontrolu a těm zkušeným ji dám těsně před startem, aby se ostatní nevšimli. Nadávky si vyposlechnu až po jejich návratu. Vydal jsem se do lesa kolem půl osmé. Výhodou byla teplota 3°C a jasná obloha věštící krásný den. Šel jsem stavět nejprve první OB kontrolu, která sice byla pouze 5m od křižovatky, která byla uvedena i v popisce. Později se však ukázalo, že tato kontrola bude ohromný problém při dohledávce. Byla tam sice hromada větví, za kterou byl stojan s lampionem. Faktem je, že z jedné strany byl binec z větví a když se prolezl kousek, tak byl lampion vidět. Zatímco z druhé přístupnější strany byl ukryt za pařezem. Za to, že jsem to tam takhle zašil jsem byl náležitě potrestán. To jsem zjistil vzápětí když jsem stavěl první liškařskou kontrolu. V místě plánované kontroly pod Libereckou výšinou Kde jsem si připravoval anténu, tak jsem zjistil,  že jsem dvoje prvky od k antén vysílačů někde vytrousil. Vzpomněl jsem si, že jsem 2x zachytil ruksakem o větve u zmiňované OB kontroly. Tam jsem se i vrátil a marně dost dlouho hledal. Pak jsem postavil ještě 2 kontroly v místě kde jsem plánoval vrátil k autu pro prvky od majáku a postavil s nimi dvě kontroly blízko a hodně lehké. To jsem se pouze domníval, realita však byla jinde. No levit v cíli bylo samozřejmě nespočet. Schytal jsem to v cíli téměř od všech snad kromě Tomáše ml. Naštěstí bylo krásně, sluníčko hřálo jak na jaře, na teploměru 10°C, k tomu modrá obloha, les plný turistů, narvané parkoviště a ještě báječný výhled na zasněžený Ještěd. Naštěstí jen od 900 metrů. Akorát to datum v kalendáři neštimovalo. Objevil se i Vojta s Pavlou a přivezli poprvé ukázat Kubíčka, kterého jsem hned hlasitým vítáním, k nevoli rodičů, vzbudil. Pak se šlo sbírat a problémy pokračovaly. Požádal jsem o pomoc Míru a Kubu s tím, že jednu OB a jednu kontrolu si pak seberu sám a budu ještě hledat ztracené prvky. Vrátil se i poslední závodník, pak i Míra, který sebral 3 kontroly. Kuba však nikde. Když uběhla hodina vydal jsem se ho hledat. Potkal jsem ho pod Skautskou studánkou. Kuba si nevzal mapu a jak jsem zjistil, tak hledal čtyřku marně o křižovatku níž. Holt budeme muset více trénovat paměťák. Pak už jen dodám, že klidně se mohl tento víkend konat dvoudenní závod, protože v neděli bylo ještě tepleji a sluníčko krásně hřálo. Mám obavy, aby při DT na konci dubna to ti nahoře se sněhem zase nepřeháněli. Však v roce 2001 jsme dělali DT v Lužičkách a v noci napadlo 10 cm sněhem a pak to byla stopovaná na 10 kontrol.

 

11.1. Liďáky

Dosáhli jsme rekord v časnosti zahájení liškařské sezóny na klasické trati. Čili dokázali jsme uspořádat závod již 11.ledna nového roku. Za ledacos může trochu netradiční průběh zimy a zrušená Jizerská padesátka. Především překvapila účast 15 závodníků i když nás nepoctil svou účastí nikdo z cizích oddílů. Přičemž jednomu náhodou okolo běžícímu jsem vnutil, ač se vzpouzel rádio násilím do ruky i když ho minimálně 15 let v ruce nedržel. Nejvíce překvapil Tomáš mladší, který mezi mládeží dosáhl nejlepšího času, přestože zvolil pořadí, které já nazývám, že se povojtil a zvojtil. Účel světí prostředky a vyhrál. Jediný závodník z kategorie M20 dosáhl nejlepšího času a také si stěžoval velmi zbytečné prostoje při krátkosti tratě. Ve veteránech si to obešel a zvítězil Honza Hroch, který před startem kouknul na mě, pak na mapu a bylo mu jasno kde jsou kontroly. Holky to měly o jednu kontrolu kratší a Tereza měla smůlu, že zapomněla na jednu OB kontrolu a Miri také, jelikož jí zdechávalo rádio. Můžeme mít radost, že vydrželo krásné i když mrazivé počasí. Všem děkuji za účast a jestli vydrží dosavadní ráz počasí, tak příští sobotu jdeme do toho zas. Teď trochu tak jak jsem to viděl já. Při brzkém ranní vstávání za tmy nebylo přívětivé a obvzláštěpak omrzlá auta nevěštila pohodové teploty jako v uplynulém týdnu, ale na obloze bylo vygruntováno. Tak za ranního ledového kuropění při -1°C jsem se vydal do lesa stavět trať. Ranní rozbřesk mně připomněl Fojtecké časy. "Kupříkladu když jsme se opožděně vrátili z podvečerního zahánění z pozávodní potřeb z místního pohostinství S Lubošem OK1SHL za přibližně stejného osvětlení oblohy jako dnes a naházeli na záda vysílače a vydali se do lesa. Pro zajímavost každý kus obsahoval 12 plochých baterii. Je tedy nutné podotknout, že ranní procházka s tímto závažím na zádech nepatřila k těm nejpříjemnějším kratochvílím. Po návratu jsme vzbudili Aleše se stručným oznámením: Vzbuď děti a organizuj závod a šli jsme se pokusit dospat, což bylo po všeobecném budíčku stejně marné úsilí." Tedy dnešní ráno mírně jinovatkou ozdobené spadané listí působilo hodně chladivě, že i mně připadalo, že je i mně zima. Při pochodu k místu plánované třetí kontroly, a to jedničky, dokonce už vyšlo i slunce. Avšak při pokračování v lese po něm nebylo nikde ani památky. Po postavení poslední kontroly jsem se vrátil k autu a jaké bylo mé překvapení, že se výrazně oteplilo dokonce až na 2°C, avšak během startování závodníků se tato hodnota vydala o jeden dílek směrem dolů. Pak i začalo dopadat na nás žár sluníčka. Avšak marně, ten vlezlý chlad měl stále navrch. Po návratu domů mě až zahřála horká koupel s přísadou Pivrncově světlé lázni, která tak krásně pěnila. Ještě, že v zimě nelítá hmyz.